nakladatelství / vydavatelství

Jiří Brdečka: Animované filmy

Naše cena: 550 Kč
Běžná cena: 600 Kč
U nás ušetříte: 50 Kč, tedy 8 %

Autor: Jiří Brdečka
Formát: 3× DVD
Rok vydání: 2015 – 1. vydání

Luxusně vypravená sada tří dvd obsahuje kompletní animované dílo Jiřího Brdečky, celkem 34 krátkých filmů a bonus, vše s anglickými titulky a výpravným dvojjazyčný bookletem. Brdečka je doma známý především jako autor nesmrtelných komedií, hlavně Limonádového Joea. Jako režisér animovaných filmů je mezinárodně uznávaným klasikem a laureátem nejvyšších ocenění z Cannes, Annecy či San Francisca. Natáčel ve studii Bratři v triku v letech 1948 – 1982. Mezi jeho evergreeny patří Špatně namalovaná slepice, Do lesíčka na čekanou či Lááska, filmy, které okouzlují různorodou atmosférou i výtvarným řešením. Jeho spolupracovníky byli Kamil Lhoták, Jiří Trnka, Zdeněk Seydl, Adolf Born a mnoho dalších.

Do publikace můžete nahlédnou v galerii.
foto

Ukázka z knihy

SPLÁTKA NA DLUH

Příběh
Jiří Brdečka natočil během svého života 35 animovaných filmů . Ty získaly více než 50 mezinárodních cen, mezi nimi hlavní ceny z Annecy, Oberhausenu, Montevidea, San Francisca, San Seabastianu a dalších. V 60. letech 20. století patřil Jiří Brdečka mezi nejvýznamnější světové tvůrce animovaných filmů.
Animovaný film byl pro něj zvláštní formou dramatického umění, v němž výtvarná složka sice hraje velmi důležitou, ale ne vůdčí roli. Brdečkovým cílem bylo vždy cosi sdělit, vyjádřit svůj názor či postoj. Vždy skrze příběh , možná proto, že byl také úspěšným scenáristou hraných i animovaných filmů

Scenárista
Brdečkův podíl na české animované kinematografii jako režiséra byl poměrně popsán několika historiky. I oni se, pochopitelně, zmínili o tom, že krom svých vlastních filmů Brdečka pracoval jako scenárista na filmech jiných tvůrců..
Málo se například ví o podílu Jiřího Brdečky na filmech Jiřího Trnky. Když Jiří Trnka přijal v květnu 1945 funkci uměleckého vedoucího vznikajícího studia kresleného filmu, byl již zkušený ilustrátor, malíř a scénograf, ale o animovaném filmu neměl ani potuchy. Rok 1946 vešel do dějin české animované kinematografie jako rok, kdy se zrodila česká škola animovaného filmu. Na prvním poválečném festivalu v Cannes soutěžily tři Trnkovy filmy (Zvířátka a petrovští, Dárek a Pérák a SS), z nichž Zvířátka a petrovští si odvezli Velkou cenu. Přesto to byl právě Dárek, který Stephen Bosustow později označil jako první opravdovou vzpouru proti Disneymu.
Pérák a SS (Brdečka byl Trnkův spoluscenárista i spolurežisér) je dodneška živý současný dynamický film. Trnkův typický lyrismus zde nenajdete, pouze jeho výtvarno. Zato motivy z pozdějších Brdečkových filmů a celý způsob jeho vyprávění jsou zde zcela jasně přítomny.
Jiří Trnka konzultoval každý svůj záměr s Jiřím Brdečkou. Brdečka měl tedy neoficiální podíl, byť někdy těžko specifikovatelný, na každém jeho filmu. Mezi těmi oficiálními je většina Trnkových významných a klíčových filmů. Císařův slavík (1948) – spoluautor námětu, Staré pověsti české (1952) – spoluscenárista, Švejk (1954) – spoluscenárista, Sen noci svatojánské (1959) – spoluscenárista, Proč UNESCO? (1958) – spoluscenárista a autor komentáře. Dá se říci, že nebýt Brdečky, nebyl by ani Jiří Trnka, takový, jak ho dnes známe.
Brdečkova scenáristického umu však rádi využívali i další režiséři. Kupříkladu Břetislav Pojar ve filmu O skleničku víc (1953) – zejména hospodská scéna je ryze brdečkovská, a v Bombománii (1959). Jiří Brdečka je podepsán i na scénáři nejlepšího filmu Eduarda Hofmana Andělský kabát (1948).

Postmoderní umělec v minulém století
V roce 1964 natočil Jiří Brdečka neanimovaný animovaný film Slóvce M (1964). Je natočen na podkladě milostné středověké písně a Brdečka v něm nechal naplno vyniknout nadpozemské kráse křehkých obrázků Ludmily Jiřincové. V českém kontextu to bylo něco naprosto nového a nevídaného. Uvědomme si, že všeobecný trend tehdy vedl ke stále dokonalejší plné animaci, byť mnohdy značně stylizované. Cílem studia Braři v triku bylo uvést do pohybu „jakýkoliv“ výtvarný rukopis. Jakýkoliv v uvozovkách proto, že tento cíl měl přece jen nějaká omezení. Musel to být takový výtvarný styl, který by se dal přenést na tehdy zcela dominantní ultrafánovou technologii. Tedy kresba musela být s konturou. A pastelové něžné výtvarno Ludmily Jiřincové, které se tak krásně hodilo k látce filmu, by kontura zničila.
Nabízí se otázka, zda cesta „neanimované animace“, kterou Brdečka zvolil, byla jeho záměrem nebo z nouze ctností. Osobně si myslím, že kdyby v šedesátých letech bylo představitelné a možné „zázračně oživovat obrazy, grafiky, oleje, akvarely, fresky a mozaiky“ jako je to běžné v současném světě totální animace, Jiří Brdečka by raději zvolil tuto cestu než prolínačky. Jisté však je, že tyto filmy mohl dělat jen režisér s ohromnou výtvarnou představivostí a s velikým výtvarným vkusem. Promyšlená hra symbolů, kompozice jednotlivých záběrů, efekty, které vzniknou při prolínačkách, množství důmyslných tvarových metamorfóz je toho přesvědčivým důkazem.
Po Slóvci M následovaly další filmy natočené stejnou technikou; Do lesíčka na čekanou (1966) – obrazy naivisty Františka Brauna a Jsouc na řece mlynář jeden (1971) – obrazy Evy Švankmajerové.
Film Do lesíčka na čekanou má základ v sentimentální odrhovačce, „Mlynář“ pak v kramářské písni provozované na poutích a jarmarcích v 19. století. Předlohou obou těchto filmů jsou kýče. Právě v tomto „odpadu“ vážného umění nacházel Jiří Brdečka zalíbení a velmi se jím bavil. Co je však důležitější, objevil způsob, jak kýč přehodnotit, dát mu jinou strukturu, použít při jeho formování zcela jiný deformační postup a tím ho opět převést z „odpadu“ do „velkého umění“.
V Do lesíčka na čekanou po odstranění lidového sentimentu vynikne jeho tragické jádro. A u filmu Jsouc na řece mlynář jeden, hrůzostrašného morytátu, najdeme půdorys antické tragédie. Je pravděpodobné, že tento motiv použil i Albert Camus ve svém dramatu „Nedorozumění“.
Tedy již v 60. letech minulého století našel Jiří Brdečka postup typický a charakteristický pro postmodernu, která přišla až o čtvrt století později.
Jiří Brdečka byl klíčovým scenáristou a režisérem žánrových filmů, přičemž žánr tu stejně jako u postmodernistů nesmí být chápán jako zjednodušení.. Stopa, kterou zanechal v českém filmu, nesmí být omezována jen na animovaný film, kde je jeho podíl, největší. Musí být nahlížena ve své celistvosti. Jen tak pochopíme její hloubku, všechny souvislosti a můžeme ocenit i odkaz, který zanechal. Jiří Brdečka byl velký filmař a renesanční osobnost české kultury.

27. srpna 2014 Jiří Kubíček

 

 

FILMOGRAFIE:

Vzducholoď a láska (1948, 9 min.; J.B. – scénář a režie; Výtv: Kamil Lhoták; Hu: Jan Rychlík) – Příběh z období secese o nešťastné lásce, která nakonec zvítězí, zcela konvenuje nostalgickému zájmu J.B. a výtvarníka K. Lhotáka o staré technické vymoženosti a zároveň i o zlatý věk grotesky. Poprvé se tu objevuje Brdečkův častý motiv milenecké dvojice.

Jak se člověk naučil létat (1958, 13 min.; J.B. – scénář a režie; Výtv: Kamil Lhoták; Hu: J. F. Fischer) – Až po deseti letech spolu navázali J.B. a K. Lhoták na úspěch předchozího filmu v krátkém humorném „příběhu“ o dějinách letectví, vycházejícím z Lhotákovy knihy Balon, křídla, vrtule. Vznikl tak populárně naučný animovaný film, což bylo v té době výjimečné, právě tak jako byly výjimečné výtvarné pojetí a animace, odlišující se od disneyovského kánonu.

Pozor (1959, 12 min.; J.B. – scénář a režie; Výtv: Zdenek Seydl; Hu: Jan Bedřich) – První spolupráce J.B. s výtvarníkem Z. Seydlem na protiválečném filmu, který se v satirické nadsázce zabývá vývojem zbraní od pravěkého kyje až po atomovou bombu.

Drahoušek Klementýna/My Darling Clementine (1959, 6 min.; J.B. – scénář a režie; Výtv: Vratislav Hlavatý; Hu: americká lidová píseň) – Jedna ze zakázek pro americkou společnost Rembrandt Films je vlastně animovaným předchůdcem videoklipů, ilustrujícím americkou lidovou píseň z Brdečkova oblíbeného Divokého západu.

Naše Karkulka (1960, 13 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: František Freiwillig; Hu: Jan Bedřich) – ojedinělá Brdečkova výprava do oblasti dětské animované pohádky, nově zpracovávající tradiční vyprávění. V moderní verzi si to Karkulčina rodina vyřídí s nenažraným vlkem po svém.

Člověk pod vodou (1961, 18 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; spol. režie Ladislav Čapek; Výtv: Kamil Lhoták, Michael Romberg, Jaroslav Malák, Rudolf Holan; Hu: J. F. Fischer) – Po létajících strojích z filmu Jak se člověk naučil létat se J.B. v dalším populárně naučném animovaném snímku zaměřil na historii podmořského bádání a vývoje ponorky s dobově nezbytnou kritikou válečného průmyslu.

Závada není na vašem přijímači (1961, 12 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Jaroslav Malák; Hu: Jiří Malásek, Jiří Bažant) – Tvůrci se snaží přesvědčit malé diváky, že na televizi se mají koukat až po splnění svých povinností; předvedou jim (i jejich rodičům), jak by to vypadalo, kdyby lidé místo své práce sledovali televizi.

Rozum a cit (1962, 15 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Zdenek Seydl; Hu: Jan Bedřich) – jeden ze stěžejních animovaných snímků J.B. připomíná prostřednictvím výtvarného rukopisu Z. Seydla a výjimečného širokoúhlého formátu téměř filozofický esej na titulní téma, dospívající k nutnosti vyváženosti těchto „kategorií“ v lidském životě. Personifikované postavy Rozumu a Citu se spolu střetnou při tvorbě krajiny (na principu anglického a francouzského parku), aby nakonec přistoupili na zákonitou kooperaci.

Zmrzlý dřevař/The Frozen Logger (1962, 5 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: Jaroslav Malák; Hu: americká lidová píseň) – téměř neznámý animovaný snímek J.B. byl další zakázkou pro amerického producenta a ilustroval populární americkou lidovou z hospodského prostředí.

Špatně namalovaná slepice (1963, 14 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: Jaroslav Malák, (slepice) Zdenek Seydl; Hu: J. F. Fischer) – Brdečkovo nejznámější animované dílo, oceněné Velkou cenou na prestižním festivalu v Annecy, vzniklo podle námětu Miloše Macourka. V jednoduchém ironickém příběhu o školní hodině výtvarné výchovy, při níž dojde ke střetu mezi fantazií tvořivého kluka a požadovaným „realismem“ sucharské učitelky, se autoři jednoznačně staví na stranu svobodné imaginace proti rigidnímu konzervativnímu diktátu.

Tak na to? (1963, 11 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Jaroslav Doubrava; Hu: Jiří Malásek, Jiří Bažant) – Fejetonová agitka na téma, jak držet dietu. Protagonistou je muž, usilující shodit přebytečné kilogramy nejrůznějšími způsoby; činí tak sice radikálně, ale nedůsledně, a tedy i marně. Nakonec se musí poradit s lékařem.

Slóvce M (1964, 9 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Ludmila Jiřincová; Hu: Jan Novák) – Další mistrovské dílo J.B., jež svým principem ne-animované animace vstoupilo do dějin světové animované kinematografie. S pomocí minimální animace výtvarných obrazů L. Jiřincové tlumočí autor poetický příběh podle pozdně gotické písně o šťastně naplněném vztahu dvou zamilovaných.

Dezertér (1965, 11 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Jaroslav Malák; Hu: Jiří Malásek, Jiří Bažant) – Absurdní groteska o muži, odmítajícím přijmout každodenní realitu a ponořeném do vlastního snění. Ruší ho i hrající si děti nebo milenci. Rozhodne se proto odletět na vysněnou planetu. Promění se v raketu a skutečně přistane na „své“ hvězdě, kde ovšem najde stejný šedý a hlučný svět jako na Zemi.

Blaho lásky (1966, 8 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Jiří Trnka; Hu: Jan Novák s použitím písně Pabla Martiniho) – Melancholický snímek o proměnách lásky a o věčné nespokojenosti člověka s tím, co právě má, je inspirován textem italské písně: „Blaho lásky trvá okamžik, smutek lásky trvá celý život.“ Zajímavá je nová spolupráce J.B. s Jiřím Trnkou, který se podílel jen na výtvarné stránce. Snímek získal Stříbrného draka na MFF v Krakově.

Do lesíčka na čekanou (1966, 10 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: František Braun; Hu: Jan Novák, lidová píseň) – Další snímek s minimalistickou animací je inspirován nejen známou lidovou písní s tragickým vyústěním, ale především výtvarným projevem naivisty Františka Brauna, spolupracovníka Jiřího Trnky. Brdečka tu uplatnil svou poetizaci kýče, spjatou s melancholickou ironií.

Proč se usmíváš, Mono Liso? (1966, 13 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Zdena Macků; Hu: J. F. Fischer) – Anekdotická variace na oblíbené téma záhadného úsměvu na slavném obraze Leonarda da Vinciho vypráví o Mistrových potížích při snaze přimět apatickou měštku k úsměvu. Nakonec mu pomůže pohledný mladík Andrea. – Snímek kombinuje volnou kresbu s reprodukcemi Leonardových děl.

Moc osudu (1968, 8 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Miroslav Štěpánek, Rudolf Holan; Hu: J. F. Fischer) – Ironická anekdota o věštkyni, kterou vyvede z míry zákazník, smějící se její předpovědi z ruky. Muž se má podle ní stát jejím bezmocným sluhou. V překvapivé pointě vyjde najevo důvod klientova smíchu. – Snímek kombinuje klasickou animaci a papírkovou techniku a opírá se zejména o výtvarný projev M. Štěpánka a R. Holana.

Pomsta (1968, 14 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: Miroslav Štěpánek; Hu: Jan Klusák) – Animovaný horor podle povídky Gérarda de Nervala o nešťastně zamilovaném mladíkovi, který kvůli své lásce požádá o pomoc čaroděje Gonina a doplatí na to. Ve snímku ovšem neschází černý humor ani surrealistický tón. Výtvarník M. Štěpánek se inspiroval rytinami ze 17. století a dílem J. Callota.

Metamorfeus (1969, 13 min.; J.B. – scénář, komentář, režie; Výtv: Vladimír Kladiva; Hu: Zdeněk Liška) – Další z vrcholných děl J.B. vychází z antické báje o Orfeovi a Eurydice, již autor použil k podobenství o nesmrtelnosti kultury a umění, jasně čitelnému v kontextu tehdejší okupace Československa. Po výtvarné stránce je snímek inspirován pompejskými freskami, po literární stránce texty z Ovidiových Proměn.

Jak se moudrý Aristoteles stal ještě moudřejším (1970, 11 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; Výtv: Adolf Born. Hu: Vieri Tosatti, Elio Maestosi) – Rozmarný apokryf o slavném antickém učenci, který se při výchově mladého Alexandra (Velikého) nemíní nechat rozptylovat, dokud pomocí Cupida nepodlehne svodům lehkomyslné dívky.

Jsouc na řece mlynář jeden (1971, 11 min.; J.B. – scénář, text písně, režie; Výtv: Eva Švankmajerová; Hu: Jiří Kolafa) – Inspirován starou kramářskou písní, natočil J.B. morytát o vysloužilci, jehož omylem zabijí vlastní rodiče. Pomocí obrazů Evy Švankmajerové, ploškové techniky, triků a dokonce i živého herce autor znovu uplatňuje svou zálibu v naivním lidovém kýči.

Tvář (1973, 3 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Jiří Anderle; Hu: Jiří Kolafa) – Černobílá experimentální studie, sledující ve výtvarné zkratce lidský život v proměnách mužské tváře. Významotvorná je nejen kresba excelentního grafika J. Anderleho, ale i hudba J. Kolafy.

Smolíček (1973, 13 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; Výtv: Zdena Macků; Hu: Pietro Argento, Jiří Kolafa) – Další známou dětskou pohádku natočil J.B. vlastně na zakázku svého přítele, italského producenta Maxe Massimina-Garniéra, v rámci projektu animovaných evropských pohádek.

Horníkova růže (1974, 12 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: Jitka Walterová; Hu: Václav Zeman, Jan Korda /píseň/, Zdeněk Liška /úprava/) – Podle písně z třicátých let natočil J.B. baladu o věrné lásce horníka a jeho dívky, která skončí tragicky. První autorova spolupráce s výraznou umělkyní J. Walterovou je autentickou poctou dělnické poezii bez dobového pochlebování ideologii.

Píseň o harmonice (1974, 6 min.; J.B. – námět, scénář, režie; Výtv: Zdenek Seydl; Hu: Zdeněk Liška) – V příběhu o sovětském vojákovi, který padl při osvobozování Prahy v květnu 1945 využívá J.B. kombinaci animovaných kreseb Zdenka Seydla s dokumentárními záběry válečných zpravodajů.

Co jsem princi neřekla (1975, 9 min.; J.B. – scénář, režie; Výtv: Jitka Walterová, Pavel Sivko, Gustave Doré; Hu: Jan Klusák) – V originálním zpracování smutné, sociálně laděné pohádky Oscara Wildea Šťastný princ se opět objevuje jeden z leitmotivů Brdečkovy tvorby: rozpor mezi skutečností a sněním, mezi realitou a poezií. Kontrast je ve snímku zachycen i prostřednictvím moderního výtvarného výrazu a starých grafik Gustava Dorého.

Pro nemoc zavřeno (1975, 3 min.; J.B. – námět, scénář, režie, výtvarník; Hu: Jiří Malásek, Jiří Bažant) – Filmová agitka na dobový nešvar, kdy se na dveřích obchodů objevovala stručná zdůvodnění, proč je právě zavřeno. Snímek je zajímavý tím, že Brdečka tu byl mimořádně i výtvarníkem.

Dvojí život Josefa Hlinomaze (1976, 12 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; Výtv: Josef Hlinomaz; Hu: Jiří Kolafa) – Kombinovaný snímek, či vlastně medailon, v němž ožívají naivní obrázky svérázného komika a inzitního malíře Josefa Hlinomaze, což je provázeno mistrovým humorným komentářem.

Moravské lidové balady (1976-81; J.B. – scénář, režie; Hu: lidové písně) – Triptych podle moravských lidových písní natočený v ostravském studiu Prometheus natočil Brdečka v době,kdy jeho možnosti tvorby v domovském studiu Bratři v Triku byly omezené. Scénáře vznikly na základě dramatických příběhů z balad obsažených ve sbírce Kytice balad z lidové epiky Československé Karla Plicky a Františka Volfa. Tři mladí výtvarníci vycházeli z různých lidových stylů. Zbojníkova žena (Výtv: Pavel Sivko), Nepoznaný (Výtv: Helena Konstantinová), Nešťastná svatba (Výtv: Jitka Walterová).

Láááska! (1978, 10 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; Výtv: Jiří Šalamoun; Hu: Jiří Kolafa) – Další Brdečkova variace na téma lásky má nevšední hrdiny: pavouka a chudého básníka, kteří žijí v přátelství v jednom pokoji, dokud se tu neobjeví dívka, do níž se člověk zamiluje. Pavouk pro ni přes noc usouká křehké punčocháče, ale vděku se nedočká. Kromě výtvarného pojetí Jiřího Šalamouna dokresluje nostalgickou a groteskní atmosféru komentář, čtený Miroslavem Horníčkem.

Třináctá komnata prince Měděnce (1980, 9 min.; J.B. – námět, scénář, komentář, režie; Výtv: Jiří Běhounek; Hu: Jan Klusák) – Groteskní pohádka pro dospělé o pažravém princi a astenické princezně. Aby se mohl zamilovaný muž mohl oženit, úspěšně předstíral, že se živí jen vůní květin. Zatím však měl svou třináctou komnatu, kde jen žral a žral… – Poslední animovaný snímek Jiřího Brdečky.

Chci objednat tuto knihu