nakladatelství / vydavatelství

Vyprávět příběh

Naše cena: 170 Kč
Běžná cena: 200 Kč
U nás ušetříte: 30 Kč, tedy 15 %

Autor: Jean-Claude Carrière
Překlad: Tereza Brdečková a Jiří Dědeček
Úvodní slovo: Miloš Forman
Foto: Nicole Hálová
Počet stran: 204
ISBN: 978-80-905624-2-4

Vyprávět příběh, kniha, která už dlouho chybí na českém trhu! Legendární scenárista a spisovatel Jean-Claude Carriere, držitel Oscara za celoživotní dílo, vypráví s přehledem a humorem o řemeslu literáta, o své spolupráci s nejvýznamnějšími světovými režiséry, například s Milošem Formanem, Louisem Bunuelem či Peterem Brookem. Toto druhé vydání knihy po dvaceti letech je doplněno krásnými fotografiemi Mistra a předmluvou Terezy Brdečkové.

Nová knižní úprava je dílem Luboše Drtiny.

O knížce

V roce 1984 mi přítel režisér Peter Woditsch přivezl z Bruselu Revue belge du Cinéma- zvláštní číslo s názvem Jean Claude Carrière, scenárista anebo cesta do Bruselu. Byl to záznam přednášek, které Carrière na vrcholu své slávy přednesl jako hostující profesor na filmové škole INSAS.

Carrièra jsme znali všichni – bez něj by vypadaly jinak vrcholné filmy Buňuelovy včetně Skrytého půvabu buržoazie, Wajdův Danton, magické filmy Raúla Ruize, thrillery jako byl Derayův Bazén. Peter Brook by bez Carrièra jinak inscenoval Mahabharátu, Formanův Valmont nebo Taking off by možná nevznikly vůbec.

Scenárista Carrière se nikdy sám nedral do centra pozornosti a vždycky se považoval za „pouze“ za vypravěče příběh, přičemž příběh je podle něj tajuplná entita, kterou je třeba zachytit jako pavučinu babího léta a vtisknout jí podobu. Přeložila jsem tehdy jeho přednášky spíš pro radost. Pak z nich vyšla ukázka v jakési revue, následně ji vydalo FAMU jako cyklostylovanou učebnici scenáristiky.

Přišel Listopad 89. Poprvé jsem se za Carrièrem vydala do Paříže, do 9 obvodu, kde ve dvoře strojí jeho dům. Bez nároků nám přenechal práva nejen ke Scenáristovi, ale také k jeho pokračování: k textu Vyprávět příběh, který vydal na tehdy domovské pařížské FEMIS. Tohle pokračování, které se v něčem kryje se Scenáristou, ale míří daleko obecněji mimo film k podstatě tajuplného vypravěčského umění, přeložil Jiří Dědeček.

Pod názvem Vyprávět příběh vyšly texty v NFA v edici Jana Lukeše. Kniha byla rychle rozebraná a stala se jakýmsi fetišem, nedosažitelným jak pro studenty FAMU, pro které je povinná, tak pro filmové nadšence.

Odkud ta trvalá přitažlivost? Je to klíčová kniha pro pochopení jednoho z vrcholných období filmových dějin, literární esej i velmi praktický návod, jak napsat scénář. To by ale samo nestačilo. Jde také o to, že Carrière cítí jako umělec, šaman či médium, ale zároveň je mistr důvtipných a praktických řešení, která vždy znovu příjemně překvapí režiséry i producenty. Svou dobu dalece předběhl schopností pracovat s umělci mnoha kultur od Japonska přes Írán až po latinskou Ameriku. Jeho globální cítění je právě v tom, jak hluboce respektuje charakter jednotlivých kultur.

Knížka Vyprávět příběh byla postupně uloupena z mnoha knihoven a nakonec někdo jeden z rozedraných exemplářů naskenoval a ilegálně pověsil na Ulož to. Považovala jsem to za ohromný úspěch, ale tváří v tvář neradostnému stavu scenáristiky a hromadě amerických brožur o tom, jak psát pro film či televizi, se mi to zdálo málo.

I vydala jsem se znovu za JCC do Paříže, tentokrát s fotografkou Nicole. Našla jsem ho ve stejném domě, se zvědavýma zářivýma očima, spoustou plánů a stejně jako před dvaceti lety velkorysého a ochotného přispět k novému vydání. „To jsou přátelé z Prahy“, představil nás Margarethe von Trottové, která byla právě na návštěvě.

Když jsem podruhé redigovala text, kladla jsem si otázku, proč některé knihy vyšumí s jednou sezónou a jiné vydrží desetiletí.

Nevím. Možná, že každá kniha či film mají mít mimo jiné tajemství. Vyprávět příběh ho má.

Tereza brdečková

Galerie fotografií ve vysokém rozlišení zde.

JCC, Margarethe von Trotta a Tereza Brdečková v Paříži, 2014

Ukázka z knihy

CO JE TO SCÉNÁŘ

Text jako proměna
Scénář můžeme přirovnat k alchymickému přístroji. Všichni, kdo se při natáčení podílejí na té pomalé a složité proměně, od asistenta pověřeného nákupem svačin až po samotného Mistra, jsou vlastně dělníky v alchymické dílně.

Pracují v temném doupěti ve snaze proměnit napsaný„námět“ ve filmový „pás“. Scénář je tedy především prostředník a jakási kukla. Běží zde o proměnu materiálu: papír se stává celuloidem nebo magnetickým pásem, slova se stávají ozvučenými obrazy. Kdybych měl definovat, co je to scénář, řekl bych, že je to nositel jiné formy existence.

Svobodný text
Nikdy nemluvím o nějakých základních pravidlech scenáristiky, protože jsem přesvědčen, že v tomto oboru není zákonů a že scenáristé si mohou vymýšlet cokoliv. Jak rád prohlašoval Buñuel, „představivost je nevinná“.
Jenom jeden imperativ je jasný: totiž že všechno, co vyprávíme, musí být zajímavé, přičemž žádné tvrzení bohů, lidí, ba ani kritiků tomu nemůže vnucovat prostředky. Všechny formy představení – divadlo, televize i film – předpokládají už podle názvu kontakt s publikem a bez něj neexistují. Ať už chceme jakkoliv získat obecenstvo, musíme je zaujmout. To znamená, že určité víceméně spolehlivé zásady existují a že pokud se jich nedržíme, není film tak dobrý, jak by mohl být. Pokládám například za samozřejmé, že se nikdy nemá předem oznamovat, co uvidíme, a nikdy vyprávět, co jsme viděli. Je to dětinsky prosté jako Kolumbovo vejce, ale kupodivu skoro vždycky vidíme postavy ve filmech komentovat děj, rozprávět o tom, co zároveň vidíme, anebo dokonce o tom, co uvidíme za chvíli. Takový telefonát nebo setkání znamená pak čirou ztrátu času a vede k rozvláčnosti. Vyhnout se tomu je obtížné a pracné, ale já jsem si z toho vytvořil pravidlo – každý scenárista je zřejmě náročný po svém. Takové pravidlo pak nutí nepodléhat snadnosti vyprávění a hledat dramatická řešení, o nichž bychom asi jinak neuvažovali.

Text, který nevypráví
Všichni jsme odchováni v tradicích klasické tragédie a ta se zakládá na vyprávění. Máme ji zakódovánu v genech a zbavit se jí je těžké, ba nemožné, asi jako změnit barvu kůže. V dobách klasické tragédie se neukazovalo, ale vyprávělo. Hlavně násilí v ději se odehrávalo mimo scénu – kvůli dobrému vkusu, morálce i konvencím. Bylo to obscénní. Tato pravidla už sice neplatí, něco z nich však přece zbylo a my na to nedokážeme zapomenout. Netvrdím, že se ve filmu vůbec nemá vyprávět, někdy je to dokonce zajímavé. V Mléčné dráze (La Voie lactée, 1969), na které jsem pracoval s Buñuelem, vypráví jedna postava o zázraku. Napadlo nás napsat filmové vyprávění, kdy se postava posadí ke krbu a hovoří obklopena posluchači. Nebylo to však románové ani divadelní psaní, nýbrž čistě filmový výraz. Vyprávění o zázraku nám totiž dovoluje pochybovat o slovech, zatímco o obraze nepochybujeme nikdy. Ten existuje, tedy je pravdivý.
Film není literatura. Toto klišé je stejně závažné jako všechna ostatní. Literatura je pro film a pro scénář snad vůbec nejzákeřnějším nepřítelem. Je třeba vyvarovat se příliš krásných slov a dobře postavených vět. Náleží jinému rejstříku, totiž literárnímu. Na plátno však neproniknou a do filmového jazyka nepatří.

Máme například sklon napsat, že „v místnosti panuje ponurá atmosféra“ nebo že „Petr se necítí ve své kůži“. Co to ovšem znamená? Scenárista se má k filmu, který se z jeho slov zrodí, zachovat čestně. Nesmí napsat nic, co divák neuvidí a co nakonec zůstane někde zbytečně ležet jako vrak lodi vyvržený na pobřeží.

Chci objednat tuto knihu