Autor: Jiří Brdečka
Počet stran: 187
ISBN: 978-80-906676-1-7
Knížka obsahuje kratší literární varia Jiřího Brdečky – rané práce, vzpomínky na vznik Limonádového Joea, úryvek pamětí, fejetony, nepublikované i známé povídky a také text loutkové hry Král a jeho Žito. Obrazový doprovod tvoří autorovy kresby od protektorátních vtipů k ilustracím a ukázkám obrázkových scénářů.
Tiráž:
© Limonádový Joe, s.r.o. 2018
Text © Jiří Brdečka (dědicové), © úvod: Tereza Brdečková
Fotografie na obalu© Jan Lukas (dědicové), další fota © archiv Terezy Brdečkové
Editoři: Tereza Brdečková, Milena Tučná
redakce Milena Tučná, Grafická úprava © Luděk Kubík/3.dílna/ 2018
vytiskla Těšínská tiskárna, a.s
Nezdolatelný /ukázka/
Počátkem šedesátých let si Jiří Brdečka splnil životní sen a podnikl samostatnou cestu s Čedokem za památkami klasického Řecka. O něco později se k ní vrátil rozkošným textem doprovázeným vlastními kresbami. Přejímáme ho z rukopisu, protože redakční úpravy publikovaného textu nebyly ideální. O které periodikum šlo, nelze identifi kovat, pravděpodobně to byly Literární noviny.
Listopad, deštivé ráno, nacpaná tramvaj. Když se tak rozhlédnu po okolních tvářích, zdá se mi, že ti lidé začnou každou chvíli na sebe vrčet a štěkat. Člověk člověku vlkem. A najednou za mými zády šťavnatý, spokojený hlas, který si libuje: „To je tlačenka! To je tlačenka!“ Trhl jsem sebou, ohlédl se. Ano, byl to on! Najednou jsem skočil třináct let nazpět, rovnýma nohama do jasu a modře, mezi světoznámé ruiny Akropole.
Čedokový zájezd Praha, Benátky, Athény, Janov, Praha.
Prvý den na moři. Loď Agamemnon má skvělou kuchyň, výbornou obsluhu. Horší je to s ubytováním. Včera večer nás vpochodovalo šest do jedné kajuty s dvouposchoďovými lůžky. Hned vím, že budu trpět, protože v noci dávám odjakživa přednost samotářskému životu.
Nemýlím se. Horko pozdního léta, různé styly chrápání, hluk z nábřeží. Dosud totiž kotvíme u benátského mola. Zmítám se na úzkém lůžku, zatímco muž pode mnou vydává strojově pravidelné zvuky zdravého spánku. Což mi ráno potvrdí jeho široká tvář, rozzářená ještě širším úsměvem: „To jsem se vyspal! To jsem se vyspal!“ Tak vida, vyspal se, dokonce dvakrát! Tehdy jsem si ho poprvé vyloupl z kolektivu, a to jen proto, abych k němu pocítil mírnou nelibost. Dobrá snídaně mi trochu spravila náladu.
Jeho chvalořeč byla obsahově i formálně velmi prostá, ale zato překypovala vřelým citem. Bůh ví, proč se těmito zdvojenými výrony své euforie obracel především na mne, a když potom vyklopili naši výpravu nedaleko Athén, před heraklitové domečky pro dvě osoby, navrhl mi dokonce, abych s ním sdílel společnou střechu. Představa tohoto třebas krátkodobého spolužití mne poděsila. Ano, věděl jsem, že je to dobrý, čestný a čistotný člověk, ale hledět každé ráno hned po probuzení do blaženého kotouče jeho obličeje a poslouchat tuplované výkřiky tohoto všeobjímajícího vytržení, které se rozplývalo se stejným entuziasmem jak nad hvězdnou oblohou, tak nad buřtem, ne, kvůli tomu jsem nejel do slunné Hellady! Vymluvil jsem se tedy co nejobratněji, abych neurazil svým odmítnutím tu poctivou duši, a dal jsem přednost pobytu s méně usměvavým a méně nadšeným grafi kem, jehož suchý humor se mi ostatně dost zamlouval. Dobře jsme si rozuměli.
Bodem číslo jedna našeho turistického programu byla samozřejmě Akropolis. Je to opravdu zvláštní pocit, vidět poprvé na vlastní oči nějakou světově proslulou, do omrzení propagovanou pamětihodnost. V takovém případě jsem vždycky trochu udiven a zároveň zklamán, že ta věc vypadá přesně na chlup a úplně tak, jak ji známe ze školních učebnic a pohlednicových lístků. Zabýval jsem se touto konfrontací, pohlížeje na žlutavě bělostné veletrosky, když tu mi do ucha zaplesal známý hlas:
„Parthenon! Parthenon!“
„Vidím jen jeden,“ řekl jsem suše, aniž bych se
ohlédl.
„Vždycky byl jen jeden,“ poučil mne usměvavý muž
shovívavě a já už ani necekl.
Později nastaly zlé časy. Houfně jsme chřadli
na attickém břehu, sužováni střevní infekcí a horečkou,
živili se prášky a přetěžovali hygienické zařízení.
…